1 Corinthians 2
1 Také já, když jsem k vám přišel, bratří, nepřišel jsem vám zvěstovat svědectví Boží s vybranou řečí nebo moudrostí.
2 Usoudil jsem totiž, že nic neznám mezi vámi, leč Ježíše Krista, a to ukřižovaného.
3 Ukázal jsem se pak u vás v mnohé slabosti, bázni a třesení.
4 A má řeč a moje kázání se nedalo v přemlouvavých slovech moudrosti, nýbrž v projevech ducha a moci,
5 aby se vaše víra nezakládala na lidské moudrosti, nýbrž na moci Boží.
6 O moudrosti ovšem také mluvíme, mezi dokonalými; to však není moudrost tohoto světa, ani lidí vládnoucích tímto světem, kterým nezbývá leč zaniknouti.
7 Ale mluvíme o moudrosti Boží, plné tajemství a skryté, kterou Bůh předurčil před věky pro naši slávu,
8 kterou žádný z vládců tohoto světa nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nikdy by nebyli ukřižovali Pána slávy.
9 Než jak je psáno: Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do lidského srdce nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují.
10 Ale nám to Bůh zjevil Duchem. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží.
11 Vždyť kdo z lidí ví, co je v člověku, leda duch člověka, který je v něm? Tak i věci Boží nezná nikdo, leč Duch Boží.
12 My však jsme nepřijali ducha tohoto světa, nýbrž Ducha, který je z Boha, abychom věděli, čím nás Bůh obdařil.
13 O tom také mluvíme, ne slovy naučenými lidskou moudrostí, ale naučenými od Ducha, takže duchovní věci vykládáme mluvou duchovní.
14 Ovšem člověk jen s přirozeným založením nepřijímá věci Božího Ducha; neboť pro něho jsou pošetilostí a nemůže (je) poznati, poněvadž ty se posuzují duchovně.
15 Ale duchovní člověk posuzuje všecko, a sám nepodléhá úsudku nikoho.
16 Neboť kdo poznal myšlení Páně, aby jej mohl opravovat? My však máme smýšlení Kristovo.